OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Manni Schmidt byl kytaristou německých power-metalistů Rage během jejich (alespoň pro mne) nejlepšího období mezi alby Perfect Man a The Missing Link. Získal si obdiv mnoha fanoušků svou velmi osobitou hrou, bohužel po vydání The Missing Link dráhu profesionálního hudebníka opustil a věnoval se rodině. Naštěstí pro metalové fandy se ale nechal v loňské roce zlákat mezi heavymetalové hrobníky Grave Digger a nahrál s nimi stejnojmenné album. Mezi koncerty si našel chvilinku v rychlosti mi odpovědět na pár otázek…
Rage jsi opustil po vydání výtečného alba The Missing Link - jaký byl tvůj další hudební život? Věnoval jsi se stále hudbě nebo jsi kariéru muzikanta nadobro přerušil?
Po odchodu z Rage jsem na kytaru ani nesáhnul. Pracoval jsem v prodejně s CD. Až po roce jsem začal opět cvičit a také jsem si skládal dema.
Máš dobré vzpomínky na svůj pobyt u Peavyho & co.?
Člověk by měl vzpomínat hlavně na ty hezké momenty. Strávil jsem u Rage velmi nádherné časy. Vydali jsme několik úžasných alb, na které jsem dodnes velmi hrdý!
Vzpomínáš rád na 80tá léta, kdy byl metal velmi populární? Jaké jsou podle tebe rozdíly mezi dnešní a tehdejší scénou?
Jasně, 80tý léta byly super. Tenkrát ještě nebyly rozdíly mezi metalovými fanoušky. Dnes každý škatulkuje - death metal, blackmetal, truemetal a spousta dalších, dřív byla scéna mnohem přehlednější, ačkoli na začátku osmdesátek nebylo zdaleka tolik metalových časopisů a magazínu jako je teď.
Uměl bys ještě zahrát všechny písně, které jsi s Rage nahrál? Jaké album od Rage máš nejraději?
Určitě neuměl! Nejprve bych si ty songy hlavně musel poslechnout a pak znovu nacvičit! Mé nejoblíbenější album je Missing Link.
Co předcházelo tvému příchodu do řad Grave Digger? Udělal jsi první krok ty nebo skupina?
Jens (Becker – baskytarista, pozn. autora) mi zavolal a zeptal se mě, jestli nemám chuť vstoupit k němu do kapely. Bylo to jednoduché - známe se spolu už 12 let a jsme velmi dobří přátelé. Když od nich bývalý kytarista Uwe Lulis odešel, Jens navrhl kapele mě jako náhradu za Uweho a všichni ostatní souhlasili.
Jaké jsou rozdíly mezi hraním v Grave Digger a v Rage?
Styl obou skupin je poněkud rozdílný. Nalezl jsem kompromis mezi zněním starších písní Grave Digger a mou hrou na kytaru. Tak to skupina také chce a vyžaduje.
Mohl bys trochu přiblížit situaci na německé metalové scéně?
Myslím ze tu není žádná velká úroveň spolupráce. Každý si dělá to své - kromě koncertů a festivalů - tam lze vidět hodně výborných kapel na jednom pódiu v jednom dni.
Jaké byly tvé první kontakty s metalovou hudbou? Koncert, skupina…
První skupinou, kterou jsem poslouchal byli Status Quo, pak AC/DC – to byl zároveň i můj první koncert (s Judas Priest jako předskokany) a také Scorpions.
Líbí se tvé rodině hudba kterou skládáš a hraješ?
Moje žena a můj pětiletý syn Yannick poslouchají metal a nyní zejména Grave Digger velmi rádi. Mým rodičům a mé sestře tato hudba nic moc neříká.
Jaký typ (značku) kytar používáš?
Nejraději hraji na Flying V. Momentálně také hodně trápím mou starou Ibanezu.
Jaké jsou s kapelou vaše nejbližší plány (rozhovor probíhal v půli května - pozn.autora)? Můžeš nám doporučit nějaké festivaly, kterých se máte účastnit?
Momentálně jsme ve zkušebně a připravujeme nový materiál. V červnu hrajemena festivalu v Moskvě se Saxon, Sodom a Primal Fear. V červenci samozřejmě nebudeme chybět na festivalu With Full Force. To jsou naše nejvýznamnější podniky.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.